Látkové pytlíky a sáčky ze záclon

I mě před nějakou dobou zasáhl boom zvaný "zero waste". Produkování odpadu zatím zvládám redukovat jen minimálně, ale snažím se o věcech alespoň víc přemýšlet. Nicméně chvíli nás čeká velké stěhování, což je velká motivace víc se do celé problematiky ponořit. Už někdy na jaře jsem ale sedla ke stroji a ušila si první várku opakovaně použitelných sáčků. 

Pytlíčky mám hned ve dvou variantách - jedny ze starých záclon, druhé látkové. Na ty jsem zužitkovala košile ze sekáče a zbytky látek, co jsem měla doma na trénování šití. Sáčky si můžete ušít v mnoha různých velikostech podle toho, kolik materiálu máte (bledě modrý sáček je například z rukávu :)).

Na výrobu potřebujete:

– nepružnou látku nebo záclonovinu 

– stužku nebo šňůrku

+ šicí stroj, jehly, špendlíky, nitě, spínací špendlík a další základní vybavení

Z látky si vystřihněte obdélník potřebné velikosti a přehněte ho napůl rubem nahoru (jestli nemáte dostatečně velký kus látky, připravte si dva stejně velké obdélníky, které k sobě budete přišívat). 

Hned v dalším kroku je potřeba rozhodnout se, jak se bude sáček zavírat. Pokud chcete mít na vršku tunýlek, látku po stranách (příp. i na spodku) sešpendlete, sešijte a okraje začistěte. Vrchní stranu po celé délce nadvakrát přehněte, aby vám vznikl tunýlek o šířce cca 1 cm, a přišijte téměř po celém obvodu, nechte jen cca 2-3 cm velký otvor, kterým následně importujete šňůrku pomocí sichrhajsky. Pak už stačí jen svázat konce šňůrky dohromady a je hotovo.

             

Chcete-li pytlík na zavazování, vložte mezi látky navíc přeložený kus stuhy (při šití tedy nebude vidět, to abyste ji pak měli z vnější strany sáčku a ne uvnitř), další postup je pak stejný, jen při začišťování horního okraje stačí látku přehnout zhruba na půl centimetru.

Sáčky s tunýlkem se hodí na zeleninu nebo pečivo, ale využijete je například i při cestování, kdy do nich schováte ponožky, spodní prádlo a další drobnosti. Pytlíky se stuhou jsou zase skvělé na nákup drobnějších surovin - oříšků, sušeného ovoce, rýže nebo luštěnin.

Tak s chutí do toho!

Stolek z pařezu

Po svatbě nám doma zbyla kulatina, která sloužila jako podnos pod dort. Díky hodinám stráveným na Pinterestu jsem hned věděla, co s ní provedu. Teď, po zhruba pěti měsících, jsem se konečně dostala k samotné realizaci a hle – máme novej stoleček!

Na jeho výrobu stačí:

– kulatina

– stolička (já jsem použila MARIUS z IKEA za 99 Kč)

– vruty do dřeva, ideální délka kolem 5 cm 

+ nebozízek

Návod je vcelku primitivní. Stačí smontovat nohy přiloženým šroubem a následně je přimontovat (bez sedátka) ke kulatině. Díry do kulatiny je lepší předem navrtat nebozízkem, aby šly vruty snáze zašroubovat.

No, a je hotovo! :)

Vánoční baletky

Vánoce se nezadržitelně blíží a tak mi nedá nepodělit se o jednu parádní zimní dekoraci, kterou zvládne každý, kdo má doma papír a nůžky. Je to vlastně klasická papírová vločka, kterou známe snad všichni z předvánočních hodin výtvarky na základní škole. V tomhle případě se však z obyčejné vločky stává epesní sukýnka pro baletku. 

Inspirace a vzory baletek jsou odsud - KLIK! Na stránkách najdete i přesnější postup (který je ale asi víceméně jasný).

Baletky se dají pověsit do okna, na stromek nebo volně do prostoru - tak vyniknou asi nejlépe.

My jsme je použili jako mikuláškou výzdobu kostela spolu s dalšími vločkami a stříbnými pom poms a měly velký úspěch (pro ilustraci aspoň fotky z telefonu).

A příště snad už konečně napíšu i o tom, proč blog zeje prázdnotou a co vlastně celý podzim vyvádím.

Obal na foťák z filcu

Filc neboli plsť je v posledních letech čím dál oblíbenějším materiálem. Šijí se z něj tašky, obaly, kapsičky, používá se na tvorbu módních i dekoračních doplňků a nevím čeho všeho ještě. Jistě taky ještě máte v paměti, jak jsem z něj já sama vyráběla náhrdelník (zas tolik příspěvků tu totiž není, že jo). Tentokrát jsem ho však využila o poznání praktičtěji a ušila si pouzdro na foťák.

Inspirace z Pinterestu, postup dost podobný jako u koženého tužkovníku, jen tentokrát přibyly i boční strany.

Na výrobu pouzdra je potřeba:

– arch silnějšího filcu (formát A3, tloušťka alespoň 3 mm)

– lněná nit

– klobouková guma

– nůžky

Podle velikosti foťáku si odměříme potřebné množství filcu – jeden velký obdélník, který bude tvořit samotné pouzdro s klopou a měl by tedy být o kousíček širší a zhruba třikrát delší než foťák samotný + dva menší obdélníčky na boční strany. Není potřeba žádné přesné měření, stačí filc kolem foťáku jeden a půlkrát obtočit a ustřihnout, boky od oka obkreslit a je vystaráno. 

K velkému obdelníku postupně přišijeme jednu i druhou bočnici (v rozích je to trochu opruz, je potřeba dát si pozor, aby se filc nerozjížděl) – já jsem použila jednoduchý steh tam i zpět – a obrátíme lícem vzhůru. Kdo chce, může nechat pouzdro s přiznanými švy rubem nahoru. Nakonec do klopy uděláme nůžkami menší dírku, kterou protáhneme gumičku, z té vytvoříme očko a z obou stran klopy ji zauzlujeme, aby se nevyvlékla.

 

Tip: Pokud se obáváte, že se guma bude vytrhávat, zpevněte otvor prošitím nebo kovovou průchodkou.

A teď hurá na výlet!

Filcový náhrdelník

Balení asi čtyřiadvacetí kusů filců různých barev mi doma leží už pěkně dlouho. Vyrábění broží (kvůli kterým bylo toto balení původně zakoupeno) mě ale dost rychle omrzelo. Včera jsem proto tu barevnou hromádku vzala a začala z ní vystřihávat kolečka. A další. A další. Větší, menší i úplně nejmenší. Až jich bylo asi tisíc a vzniknul z nich můj nový náhrdelník. 

Co je na něj potřeba:

– filc v různých barvách (nemusí jich být ani tolik, hezky bude určitě vypadat kombinace třeba 4–5 barev nebo odstínů)

– nůžky

– pevnou nit (já použila lněnou, stejnou jako na šití pouzdra)

– větší jehlu

– dvě kaloty a karabinku na zakončení

+ pro perfekcionisty kružítko    

+ vysavač (bordel je pak všude) 

Ideální je pruh filcu přeložit napůl a stříhat dvě vrstvy naráz, vzniknou nám pak dvě stejně velká kolečka a náhrdelník bude symetričtější. Já jsem je stříhala, jak mě zrovna napadlo, takže jsem pak ještě pěknou chvíli strávila tříděním, hledáním a párováním stejně velkých a stejně barevných kousků.

Dvojice koleček si naskládáme vedle sebe tak, jak je budeme navlékat, čímž nám vznikne dlooouhá řada od nejmenší dvojice po tu největší.

Při navlékání pak vždycky vezmeme jedno kolečko z dvojice, dokud se nedostaneme k tomu největšímu, a pokračujeme zase zpátky. 

Nit na obou koncích zauzlujeme, aby se kolečka neposouvala (pokud nebudou po celé délce náhrdelníku).

Náhrdelník zakončíme karabinkou, případně, pokud bude delší a půjde přetáhnout přes hlavu, zauzlujeme. 

A je to!

Celkem mi stříhání, kompletování, navlíkání a dokončovací práce zabraly asi sedm hodin, ale když je člověk marod a má rýmu až na mozku, tak je tohle beztak nejlepší práce, co může dělat.

Kožené pouzdro na tužky

Jeden z vánočních dárků, které jsem vyráběla pro mého milého.

K výrobě tužkovníku je potřeba:

– kousek kůže 
– nůžky

– šídlo

– jehla na šití kůže

– lněná nit

+ volitelně oboustranná lepicí páska (záleží na vaší zručnosti)

Z kůže si vyřízneme obdélník požadované velikosti, já chtěla menší pouzdro na tři čtyři tužky, vystačila jsem si tedy s kůží o rozměrech cca 20 x 20 cm.

Čtverec otočíme lícem dolů a rozdělíme ho na třetiny tak, aby klopa vy výsledku zůstala o kousek kratší než samotné pouzdro (viz obrázek). Aby se kůže nerozjížděla, je dobré ji nahoře přilípnout kouskem oboustranné lepicí pásky. 

Pak přijde to nejtěžší – děrování šídlem. Je dobré dělat díry v obou dílech naráz, aby se kůže při šití nezačala rozjíždět.

Kůži po obou stranách sešijeme (šila jsem předním stehem tam i zpět) a obrátíme lícem nahoru.

Původně jsem měla v plánu našít na pouzdro zip, ale nakonec jsem si na něj netroufla. A protože zapínání na patentku se mi nelíbilo, zvítězila nakonec nejjednodušší varianta – šňůrka z kůže provlečená očkem v klopě. 

Et voilà!

 

Korková nástěnka vol. 2

Na bytě jsme se dočkali menších přesunů, což byla ideální příležitost pro další tuning našeho skromného bydlení. V hlavní roli jsou opět korkové podložky pod hrnce z IKEA, tentokrát zavěšené na provázku.

Na výrobu téhle nebezpečně jednoduché (a o to parádnější) nástěnky jsou potřeba:

– korkové podložky

– šňůrka

– hřebíčky 

Šňůrku provléknemě a vytvoříme tak očko (oba konce šňůrky by měly zůstat dostatečně dlouhé), do kterého umístíme podložku, vycentrujeme, šňůrku podle potřeby a osobních preferencí roztáhneme, nahoře zauzlujeme. 

 

 

Šňůrku zastřihneme do požadované délky a znovu zauzlujeme. Vybereme vhodné místo, kam nástěnku/y pověsit, zatlučeme hřebíčky a tradá, máme hotovo!

 

Domácí repelent

Zítra, jako každé léto už osmým rokem, se odjížím na pár dní rekreovat na vodu, tentokrát to vyhrála Sázava. K vodě patří všechny možné radosti i starosti, jednou z těch starostí jsou i komáři. Kdyby mě minulý víkend při sbírání borůvek málem nesežrali, na repelent si (jako celých těch osm let) ani nevzpomenu. Leč vybavily se mi při té příležitosti všechny předchozí ročníky na všech možných řekách a uznala jsem, že nějaká věcička na odpuzování vší té lezoucí, létající, bzučící a kousající havěti se bude hodit. Proto jsem nastartovala strýčka Googla a začala pátrat po nějaké přírodnější a taky lacinější alternativě. Chápu, že za repelent asi není potřeba dávat žádnou velkou pálku, ale mě na nákupy tadytěch praktických věcí zkrátka neužije (když jsem musela před čtrnácti dny dát sto padesát korun za opalovací krém, málem mi to zlomilo srdce – vždyť jsem si za to mohla koupit nový pruhovaný triko!).

 

Na výrobu repelentu je potřeba:

– 100 ml převařené vody

– 50 kapek levandulového éterického oleje

– 50 kapek citronellového éterického oleje

– 2 lžíce Alpy, alkoholu nebo čistého lihu

+ lahvička s mechanickým rozprašovačem

  

Převařenou a vychladlou vodu nalijeme do lahvičky, přidáme Alpu, éterické oleje (jejich poměr lze upravit podle čichových buněk jednotlivých uživatelů, mně to takhle 50 : 50 celkem vyhovuje) a zašroubujeme. 

Protřepat, nemíchat, nastříkat.

 

Kromě toho, že se (snad!) zbavím protivného zájmu komárů a hovad, budu ještě krásně vonět a díky levanduli budu zajisté i extrémně vyklidněná. A tak to má být.

Tak ahój!

Narozeninový dárkový poukaz

Moje mamka patří mezi nejšikovnější lidi, co znám. Vrtá, řeže, stlouká, brousí, lepí, spravuje, vyrábí, předělává. Sbírku nářadí by jí mohl závidět kdejaký chlap. K tomu navíc ale ovládá taky ruční práce, umí plést, háčkovat i šít. A protože bude mít za pár dní narozeniny, rozhodla jsem se to její holčičí kreativní Já trochu podpořit.

 

Na výrobu dárkového poukazu je potřeba:

- čtvrtka 

- obrázky

- fixy

- lepidlo

- nůžky

Čtvrtku jsem přeložila na třetiny na formát dlouhé obálky. Na ozdobení jsem chtěla něco jednoduchého, našla jsem si proto obrázky, které bývají v časopisech a knihách o šití (ty moje jsou z paunnet.com). Aby to ale nebyla až taková nuda, dobarvila jsem fixami některé z detailů.

Pak už stačí jen obrázky správně rozložit a přilepit.

Text poukazu jsem chtěla původně napsat ručně, nakonec jsem ho ale taky vytiskla a přilepila, neb na červeném podkladu by pravděpodobně tak nevynikl. 

A co že jsem vlastně mamce pořídila?

Roční předplatné Burdy, aby měla inspiraci na nové výtvory pořád po ruce. 

A až se konečně naučím šít i já, budu jí je krást, cha.

Korková nástěnka

                                  

                     

Dnes tu mám jednu superrychlou záležitost, jejíž výroba zabere cca dvě minuty.

Stačí mít doma korkovou podložku pod hrnce (ta moje je z IKEA, kde je prodávají v sadě po třech za 49 ká čé), pěnovou oboustrannou lepicí pásku, špendlíky a místo, kam budoucí nástěnku přilepíte. Doporučuju lepit spíš na poličky, skříně nebo další kusy nábytku, u zdi bych se bála, že při sundavání půjde kromě nástěnky dolů i barva.

Teď už stačí jen ustřihnout požadované množství pásky a nalepit na podložku.

Ta moje je ještě podlepená papírem, tuhle část ale lze vynechat, je to pozůstatek z mého prvního pokusu s obyčejnou oboustrannou izolepou, která zkrátka nedrží, ať se snažíte sebevíc. Vzhledem k mojí frustraci z předchozího nezdaru jsem zvolila lepení v pruzích, nástěnku č. 2 (pro mého milého) jsem už opatřila jen čtyřmi malými čtverečky, a drží taky bezvadně.

Et voilà!

Tahle nástěnka asi neoslní nikoho, kdo potřebuje mít na očích stovky a tisíce vzkazů, úkolů, poznámek a dalších nezbytností, pro mě ale funguje víceméně spíš jako mini výstavka věcí, které nechci/nemůžu/nemám kam založit.

DIY čalouněné čelo postele

Výrobu tohohle čela jsem plánovala více než rok. Stejně tak jako pořídit si postel z palet. Až teď, v novém bytě, se obé zadařilo. Dlouhou dobu jsem přemítala, jakou techniku při výrobě vůbec zvolit. Potáhnout látkou? Pomalovat? Polepit tapetou, obrázkama, oblíbenýma úryvkama z knih? Nakonec zvítězila první varianta, tedy potahování.

Potahování není žádná věda, stačí k tomu několik málo věcí:

– OSB deska

– molitan

– vatelín

– pevnější látka

+ sponkovačka a lámací nůž

Když byl problém číslo jedna vyřešen, nastal problém číslo dvě - JAKOU látku ksakru vybrat? Jednobarevnou ne, to by byla nuda, s výrazným vzorem radši taky ne, aby výsledný výtvor svou nápadností nepřebil zbytek pokoje. Poměrně dlouhou chvíli jsem koketovala s myšlenkou pořídit si látku s motivem dřeva, nicméně ve finále zvítězila klasika nad klasiky, černobílé proužky. A byla to podle mě dobrá volba, i když z nich jdou občas oči šejdrem.

Pokud se vám povede vybrat látku, máte to nejtěžší za sebou.

Dalším krokem je opatření nějakého pevného podkladu. Já k tomuto účelu pořídila dřevotřískovou desku, kterou mi přímo v obchodě zařízli na požadované rozměry, tj. 160 x 100 cm. Čelo je tak jen za matrací, ne po celé délce palet. Místo dřevotřísky můžete zvolit i jiný materiál, deska z masivu nebo z překližky by fungovala asi taky dobře, nicméně za sebe ji můžu doporučit, je poměrně lehká, levná a sponky do ní zajíždějí jedna radost.

Na řadu přichází molitan. K tomu posloužila obyčejná stará matrace, která nám ležela nevyužitá ve sklepě, chuděra. Co se tloušťky týče, záleží na osobních preferencích, kdo si chce pohovět, může si pořídit silnější, (náš sklepní nalezenec je silný 5 cm a je to paráda), kdo si čelo pořizuje spíš z praktických důvodů (jako ochranu zdi proti odírání nebo jako tepelnou izolaci), vystačí si i s molitanem o síle 1-2 cm.

Vatelín se dá sehnat v každé galanterii či prodejně látek. Stačí slabší, slouží jen jako zpevňující vrstva pod látku.

Tak hurá na to!

Není-li molitan přesně zařízlý z obchodu, nastal okamžik, kdy je třeba tuto operaci provést. Pomocí lámacího nožíku to jde samo, stačí molitan položit na desku, zhruba odměřit požadovaný rozměr a říznout (bacha na podlahu!). Nějaký menší nedostatek se v pohodě po dalšími vrstvami ztratí.

Teď už to půjde ráz na ráz. Na zem rozložíme vatelín, na něj molitan a navrch desku. Vatelín by měl dostatečně přesahovat, aby se dal zahnout. Na šířku 160 cm stačily dva metry (šířka je standardní kolem 150 cm).

Pro sichr jsem vatelín přilepila nepatrným množstvím Herkulesu, aby se s ním líp manipulovalo.

Pod připravený polotovar rozprostřeme látku a srovnáme ji tak, aby byly proužky hezky rovně. A na řadu přichází zábavná práce se sponkovačkou. Jako první přichytíme střed jedné z delších stran, látku pořádně vypneme a přichytíme střed protější strany. Potom přisponkujeme středy boků. Následně přisponkujeme zbytek látky, nezapomínáme ji pořád vytahovat, aby byla hezky napnutá.

Rohy se mi věru nepovedly moc úhledně, na funkci to naštěstí nemá vliv. Taky jsem úplně neodhadla množství látky a koupila jí jen necelé dva metry, neb jsem původně počítala se slabším molitanem, naštěstí to i tak vyšlo a vše drží na svém místě. Šířka 150 cm byla, stejně jako u vatelínu, dostačující.

Tip: Pokud si vyberete látku bez vzoru, nebo se vzorem, u kterého nebude vadit, že nebude případně úplně rovně, můžete pod všechno rozložit látku už na začátku, přeskočit krok s lepením a hned sponkovat.

No, a je hotovo! I s focením mi výroba čela zabrala asi tři čtvrtě hodiny.

 

 

Ještě mě tu čekají čtyři židle s čalouněnými sedáky, které snad taky co nejdřív dočkají nových kabátků. Ale o tom (a tom, jak jsme s milým cestovali s židlema přes půl Prahy) zase někdy příště.

Tak čalounění zdar!

Nástěnka z větve

Tohle je jeden z kousků, který mám v celém našem pokoji nejraději. Nástěnku jsem vyrobila už zhruba před rokem, takže obrázky, pohledy a fotky postupně přibývají. Už mám připravenou novou várku na vyvolání a nemůžu se dočkat, až se budu moct kochat dalšími momentkami z Paříže, z vody a z různých dalších výletů a akcí.

Výroba je vcelku jednoduchá a je na ní potřeba jen několik málo propriet, konkrétně:

- větev (délka i tloušťka záleží na osobních preferencích)

- háčky

- kousek provázku

- dva hřebíky a dvě hmoždinky

- kancelářské sponky

- ketlovací kroužky 

Mimo to mějte po ruce nebozízek, nůžky, ketlovací kleště, pravítko a vrtačku.

V první řadě je potřeba sehnat větev. Ta moje má v průměru asi dva centimetry a je zhruba metr deset dlouhá. Zachránila jsem ji před spálením u babičky na zahradě. 

Jako první si odměříme rozestupy mezi háčky, já udělala 10 centimetrů a je to akorát, pohledy a fotky se nepřekrývají, ani mezi nimi nejsou zbytečně velké mezery.

Pak už stačí jen větev navrtat pomocí nebozízku a do připravených otvorů našroubovat háčky.

Tímto je nejsložitější část za hotová.

Systém na zavěšení obrázků je vytvořený vždy ze dvou kancelářských sponek spojených ketlovacím kroužkem. Kroužky seženete ve většině obchodů s výtvarnými potřebami a v úplně všech obchodech s korálkářským sortimentem.

A je to!

Teď už stačí jen najít místo, kde se bude tenhle skvost nejlépe vyjímat. My jím zaplácli holou zeď mezi postelí a stolem. V předchozím bytě byla nástěnka pověšená za provázek uprostřed jen na jednom hřebíku, takhle je ale o dost stabilnější.

A ještě důležitá věc! Pokud větev není úplně rovná, jakože asi nebude, vyzkoušejte, zda se nepřetáčí - stačí ji položit na dlaň -, ať ji pak nemusíte při věšení různě štelovat a opírat o stěnu (jako já, ehm).

Kromě toho, že je to extrémně stylový doplněk do bytu, patří taky mezi ty nejlevnější, veškeré výrobní náklady byly zhruba čtyřicet korun.