Výrobu tohohle čela jsem plánovala více než rok. Stejně tak jako pořídit
si postel z palet. Až teď, v novém bytě, se obé zadařilo. Dlouhou dobu
jsem přemítala, jakou techniku při výrobě vůbec zvolit. Potáhnout
látkou? Pomalovat? Polepit tapetou, obrázkama, oblíbenýma úryvkama z
knih? Nakonec zvítězila první varianta, tedy potahování.
Potahování není žádná věda, stačí k tomu několik málo věcí:
– OSB deska
– molitan
– vatelín
– pevnější látka
+ sponkovačka a lámací nůž
Když byl problém číslo jedna vyřešen, nastal problém číslo dvě - JAKOU látku ksakru vybrat? Jednobarevnou ne, to by byla nuda, s výrazným vzorem radši taky ne, aby výsledný výtvor svou nápadností nepřebil zbytek pokoje. Poměrně dlouhou chvíli jsem koketovala s myšlenkou pořídit si látku s motivem dřeva, nicméně ve finále zvítězila klasika nad klasiky, černobílé proužky. A byla to podle mě dobrá volba, i když z nich jdou občas oči šejdrem.
Pokud se vám povede vybrat látku, máte to nejtěžší za sebou.
Dalším krokem je opatření nějakého pevného podkladu. Já k tomuto účelu pořídila dřevotřískovou desku, kterou mi přímo v obchodě zařízli na požadované rozměry, tj. 160 x 100 cm. Čelo je tak jen za matrací, ne po celé délce palet. Místo dřevotřísky můžete zvolit i jiný materiál, deska z masivu nebo z překližky by fungovala asi taky dobře, nicméně za sebe ji můžu doporučit, je poměrně lehká, levná a sponky do ní zajíždějí jedna radost.
Na řadu přichází molitan. K tomu posloužila obyčejná stará matrace, která nám ležela nevyužitá ve sklepě, chuděra. Co se tloušťky týče, záleží na osobních preferencích, kdo si chce pohovět, může si pořídit silnější, (náš sklepní nalezenec je silný 5 cm a je to paráda), kdo si čelo pořizuje spíš z praktických důvodů (jako ochranu zdi proti odírání nebo jako tepelnou izolaci), vystačí si i s molitanem o síle 1-2 cm.
Vatelín se dá sehnat v každé galanterii či prodejně látek. Stačí slabší, slouží jen jako zpevňující vrstva pod látku.
Tak hurá na to!
Není-li molitan přesně zařízlý z obchodu, nastal okamžik, kdy je třeba tuto operaci provést. Pomocí lámacího nožíku to jde samo, stačí molitan položit na desku, zhruba odměřit požadovaný rozměr a říznout (bacha na podlahu!). Nějaký menší nedostatek se v pohodě po dalšími vrstvami ztratí.
Teď už to půjde ráz na ráz. Na zem rozložíme vatelín, na něj molitan a navrch desku. Vatelín by měl dostatečně přesahovat, aby se dal zahnout. Na šířku 160 cm stačily dva metry (šířka je standardní kolem 150 cm).
Pro sichr jsem vatelín přilepila nepatrným množstvím Herkulesu, aby se s ním líp manipulovalo.
Pod připravený polotovar rozprostřeme látku a srovnáme ji tak, aby byly proužky hezky rovně. A na řadu přichází zábavná práce se sponkovačkou. Jako první přichytíme střed jedné z delších stran, látku pořádně vypneme a přichytíme střed protější strany. Potom přisponkujeme středy boků. Následně přisponkujeme zbytek látky, nezapomínáme ji pořád vytahovat, aby byla hezky napnutá.
Rohy se mi věru nepovedly moc úhledně, na funkci to naštěstí nemá vliv. Taky jsem úplně neodhadla množství látky a koupila jí jen necelé dva metry, neb jsem původně počítala se slabším molitanem, naštěstí to i tak vyšlo a vše drží na svém místě. Šířka 150 cm byla, stejně jako u vatelínu, dostačující.
Tip: Pokud si vyberete látku bez vzoru, nebo se vzorem, u kterého nebude vadit, že nebude případně úplně rovně, můžete pod všechno rozložit látku už na začátku, přeskočit krok s lepením a hned sponkovat.
No, a je hotovo! I s focením mi výroba čela zabrala asi tři čtvrtě hodiny.
Ještě mě tu čekají čtyři židle s čalouněnými sedáky, které snad taky co nejdřív dočkají nových kabátků. Ale o tom (a tom, jak jsme s milým cestovali s židlema přes půl Prahy) zase někdy příště.
Tak čalounění zdar!
