Blog poslední dobou zeje prázdnotou. Na vině není jen lenost a nedostatek inspirace, ale i to, že jsem posledních pět měsíců strávila v Londýně v České škole bez hranic, kde jsem učila děti češtinu.
A protože to byla rozhodně zajímavá zkušenost, rozhodla jsem se o ni ve zkratce podělit.
Česká škola bez hranic v Londýně
ČŠBH v Londýně patří do sítě českých škol, které fungují po celém světě. Škola se zaměřuje na výuku a upevňování znalostí češtiny a českých reálií u dětí českého původu žijících v zahraničí. Jedná se o doplňkové vzdělání, takže děti chodí v průběhu týdne do britské školy a ČŠBH navštěvují o víkendu (v sobotu nebo v neděli). Kromě samotné výuky probíhají i mimoškolní akce - mikulášská veselice, Noc s Andersenem, kemp ve Windsoru atd. a taky se konají workshopy, které jsou určeny britským školám a široké veřejnosti. Jednalo se o časově docela náročnou práci, ale i tak jsem stihla poznat kousek Londýna, jet na výlet do Brightonu a chodit na brigádu.
Zlomek naší činnosti – lidický pomník, parašutisti z drátů na čištění dýmek a padáky z kulatých víček od kafe ze Starbucks, zlatá prasátka ze samotvrdnoucí hmoty, básničky z novinových titulků...
Práce pro ČŠBH probíhá na dobrovolnické bázi, proto je ideální do ČŠBH vyrazit během vysokoškolského studia v rámci Erasmu (jako jsem jela já), případně lze na většině fakult zažádat o výjezd na praktickou stáž.
Více o ČŠBH v Londýně
ZDE.
Život v Londýně
Londýn jsem si vybrala primárně kvůli škole, k městu jako takovému jsem nikdy neměla žádný zvláštní vztah, takže jen několik poznatků:
1) Kultura. V Londýně jsou desítky muzeí, galerií a dalších super míst, která lze navštívit zadarmo nebo za drobný peníz. A to je dobře.
2) Jídlo. Když člověk pospíchá a potřebuje něco sníst, není odkázán jen na fast foody nebo kebab, na každým rohu totiž najde nějakou zdravější alternativu (sendviče, saláty, polévky) např. v Pret a Manger, EAT, Itsu a další. Na trzích lze narazit na prazvláštní druhy ovoce a zeleniny, v supermarketech je zase nekonečná nabídka gluten free, vegan, raw i "obyčejných" potravin. Já jsem moc nejedla ani nevařila, ale chodila jsem se na ty věci alespoň dívat.
3) Lidi. V metru, v obchodech, na ulicích. Jsou všude a je jich hrozně moc. A pořád někam pospíchají. A protože jich je tolik, musíte pospíchat taky, jinak vás ušlapou. Díky tomu teď chodím ještě rychleji než dřív.
4) Metro. Na některých linkách není zavedená klimatizace. V praxi to znamená, že se člověk zpotí už při cestě na eskalátoru a ve špičce, kdy je metro napěchovaný k prasknutí, neomdlí na nedostatek kyslíku jen díky tomu, že na to zkrátka není prostor.
5) Ceny. Jídlo a oblečení stojí v Londýně plus mínus stejně jako v Čechách, což se bohužel nedá tvrdit o ubytování a dopravě. Když jsem rozpočítala stipendium na jednotlivé měsíce, odečetla nájem (na tamní poměry pořád dost nízký) a náklady na cestování, zbylo mi na měsíc zhruba 40 liber. S brigádou (hlídání 1x týdně) se to ale naštěstí dalo zvládat vcelku v pohodě.
Vzato kolem a kolem, na vážnější vztah to mezi mnou a Londýnem nevypadá, ale myslím, že se z nás stali alespoň kámoši.
Tak, toliko k omluvě mého výpadku a teď už snad budou příspěvky zase přibývat...
